Vyměňuju mu plínky a krmím ho. Už takhle nemůžu dál. Z manžela se stalo dítě
Můj manžel Pavel vždy působil jako silný a nezávislý jedinec, plný energie a životní síly. Nicméně vše se změnilo v okamžiku, kdy utrpěl mrtvici. Jeho stav byl kritický a po návratu z nemocnice domů se jeho chování a osobnost úplně změnily.
Z mého partnera se přes noc stal člověk, kterého jsem musela krmit, přebalovat a pečovat o něj nonstop. „Co bude dál, miláčku?“ zeptal se mě jednoho dne s tišším a nejistým hlasem. Jeho poškozené řečové centrum mu dělalo problémy s mluvením. „Budu o tebe pečovat, Pavle. Jsem tu pro tebe,“ odpověděla jsem, ale uvnitř jsem cítila tíhu a beznaděj.
Nechci takový osud
Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Můj život se točil kolem péče o Pavla. Musela jsem se vzdát práce, cítila jsem se vyčerpaně, smutně a ztraceně. Připadala jsem si, jako bych se topila ve tmě bez východiska. „Nechci, aby to bylo takhle, miláčku. Nechci, abys se mnou zacházela jako s malým dítětem,“ řekl mi jednoho večera Pavel, slzy mu stékaly po tvářích. Jeho slova mě silně zasáhla do srdce. Věděla jsem, že by Pavel nechtěl, abych kvůli němu obětovala celý svůj život. Zároveň jsem však pociťovala výčitky, když jsem uvažovala o tom, najmout pečovatelku. Cítila jsem, že by to bylo jako opuštění, jako selhání.
Návštěva u psychoterapeutky
Nakonec jsem se psychicky zhroutila a rozhodla se vyhledat pomoc. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že je nezbytné. Navštívila jsem psychoterapeutku, abych pochopila své pocity a našla řešení, které by bylo prospěšné jak pro mě, tak pro Pavla. „Je důležité, abys si uvědomila, že starost o manžela neznamená, že musíš obětovat svůj vlastní život,“ řekla mi psychoterapeutka během jedné z našich schůzek. „Najít pomoc není projevem slabosti či selhání. Je projevem síly a lásky k sobě i k Pavlovi.“ Tyto slova mi otevřela oči. Pochopila jsem, že mít pečovatelku pro Pavla není jen pro moje ulehčení, ale také pro to, aby dostal kvalitní péči, kterou si zaslouží. Musela jsem být silná a psychicky stabilní, abych mohla poskytnout sílu i jemu.
Bez výčitek
Po několika těžkých týdnech jsem nakonec najala pečovatelku. Bylo to rozhodnutí plné obav a výčitek, ale věděla jsem, že je to správné. Sám Pavel pochopil, že to bylo nejlepší řešení pro nás oba. Když jsem viděla, jak se Pavel mění ke spokojenosti s pečovatelkou, jak se mu vracejí úsměvy na tvář, cítila jsem úlevu. A já jsem získala čas pro sebe, na odpočinek, na své záliby, na setkání s přáteli. A přestala jsem mít výčitky. Tato zkušenost mě naučila, že občas musíme přijmout pomoc, abychom mohli poskytnout tu nejlepší péči našim blízkým. Naučila jsem se, že pečovat o sebe není sobectví, ale nutnost.
