Tchyně se mi hrabe ve věcech. Už jsem to nevydržela a stala se hrozná věc

Žili jsme v domě rodičů mého manžela. Po smrti jeho otce začala tchýně být tak otravná a zvědavá, že by to vydržel jen málokdo. Její neustálé vměšování se do mého soukromí, prohrabování se v mých věcech a špehování bylo nepřijatelné. „Musíme si promluvit,“ vyhrkla jsem jednoho večera, když jsem ji znovu přistihla při prohlížení mého šatníku. „Jen jsem ti chtěla pomoci s uspořádáním věcí,“ odpověděla s nevinným výrazem, který mi vždy připomínal, jak málo jí chápu. Tentokrát však bylo vše jinak. Držela v ruce mou starou fotografii z doby, kdy jsem byla ještě svobodná, a vedle ní dopis od bývalého přítele. Zatemnilo se mi před očima a něco ve mně prasklo.

Pohled plný trápení

„Co si dovoluješ?“ vykřikla jsem, nedokázala jsem potlačit emoce. Náš spor eskaloval. Slova byla ostrá jako břitva a každé z nich zranilo. Tchýně, rozrušená a naštvaná, ztratila rovnováhu a spadla. Bohužel tak nešťastně, že si hlavou narazila na ostrý roh stolu. Svalila se k zemi a ležela nepohyblivě. Vše se zastavilo. V mém srdci nastal chlad a strach. „Mami!“ zvolal jsem a běžel jsem k ní. Zatřásl jsem s ní. Nic. Bylo mi špatně. Znovu. Nic. Asi po půl minutě se konečně probrala. Naštěstí byla pouze omráčená, ale ten pohled v jejích očích, když se na mě dívala, byl plný bolesti a zrady. Nikdy na něj nezapomenu.

Nový start

V následujících dnech jsem se uzavřela do sebe. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, co se stalo. Bylo to jako tíha, která mi tlačila na srdce. Manželovi jsem nic neřekla a modlila jsem se, aby o tom nezačal vyprávět ani on. Nesnáším ji, ale tohle si nezasloužila. Trápila jsem se tím asi měsíc a pak jsem se jednoho dne probudila s rozhodnutím. “Takhle to dál nejde, musím to napravit,” řekla jsem sama sobě a šla jsem za tchyní. Našla jsem ji v jejím pokoji. Když jsem zaklepala na dveře, srdce mi bušilo. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše. Tchyně kývla, a tak jsem vstoupila. „Omlouvám se za to, co se stalo. Nikdy jsem nechtěla, aby to došlo tak daleko,“ řekla jsem upřímně. „I já se omlouvám,“ odpověděla tichým hlasem. „Neměla jsem se plést do tvých věcí. Chyběla mi důvěra.“ V tu chvíli jsme obě pochopily, že naše vzájemné nedorozumění vedlo k událostem, které si ani jedna z nás nepřála. V jejích očích jsem viděla lítost a porozumění, stejně jako ona v mých. „Můžeme začít znovu?“ zeptala jsem se a nabídla jsem jí ruku. „Ano, můžeme,“ odpověděla a stiskla mi ji. Od té doby se obě snažíme lépe porozumět té druhé. I když to není snadné, respektujeme stanovené hranice. Není to jednoduché, ale každý den se snažíme ještě více.