Dala jsem dceru k adopci. Léta mě sžíraly výčitky svědomí. Když jsme se setkaly, čekal mě šok
Prošla jsem obtížným obdobím ve svém životě. Když mi bylo sedmnáct, otěhotněla jsem a kvůli tlaku rodiny jsem se musela vzdát svého dítěte. Pocházím z bohaté rodiny a bylo mi nařízeno, že musím absolvovat maturitu a vysokou školu za každou cenu.
Když mi bylo pětatřicet, prodělala jsem vážnou autonehodu a utrpěla závažná zranění. Můj život visel na vlásku. Později se ukázalo, že nehoda ovlivnila mou schopnost mít vlastní děti. Lékaři mi sdělili, že už nikdy nebudu mít vlastní potomstvo. Partneři mě opustili a já jsem se cítila osaměleji než kdy dříve. Po deseti letech se mé myšlenky na dceru Lindu, kterou jsem dala k adopci, stávaly silnějšími každým dnem. Rozhodla jsem se ji najít. Po dlouhých procesech trvajících několik měsíců jsem se konečně setkala s Lindou. Nemohla jsem se dočkat našeho setkání. Jak asi vypadá Linda? Co dělá pro zaměstnání? Má rodinu? Děti?
Tvrdá skutečnost
Přijela jsem na místo domluveného setkání a byla jsem zděšená. Obyčejný panelák na okraji města, špína a nepořádek venku. Našla jsem její jméno a zazvonila jsem. Před dveřmi mě přivítala unavená žena, která se představila jako Linda. Nevěřila jsem svým očím. Ale když jsem se podívala blíže, viděla jsem v ní kousek sebe.
Během několika hodin, které jsme strávily u kávy, mi Linda vyprávěla svůj příběh. Její adoptivní rodina neměla na ni moc času a tak se musela starat o sebe. Musela pracovat od mládí a na střední škole se dostala mezi špatnou partu a zamilovala se do Josefa, který měl problémy s alkoholem a cigaretami. Také ona otěhotněla ve svých sedmnácti letech a porodila dvojčata Filipa a Honzíka. Josef nezvládl být otcem a opustil je. Linda pochopila, že nebude schopná se o ně postarat, a tak je dala k adopci. Už je to tři roky, co je neviděla. Domluvily jsme se, že budeme držet pospolu a bojovat o děti.
