Dcera se rozhodla, že se stane mužem. Úplně to zničilo náš vztah
V současné době plné sebepoznání se občas stává, že pátrání po vlastní identitě může způsobit roztržení vztahů s nejbližšími. Příběh Věry* nám ilustruje, že tolerance a empatie nejsou samozřejmostí a tvrdý postoj k hledání sexuální identity může mít bolestné důsledky.
Má dcera, moje naděje a sny, se vydala na cestu sebepoznání, kterou já jako žena vychovaná v jiné éře jen těžko chápu. Tvrdí mi, že se narodila do nesprávného těla a vždy byla mužem. Postupně akceptuje svou novou identitu a prohlašuje ji za svou jedinou pravou podobu.
Její rozhodnutí mi uniká
I když bych si přála, aby byla šťastná a věrná sama sobě, stále nerozumím a nepřijímám její volbu. Vyrůstala jsem v době, kdy se o těchto věcech nemluvilo a genderová identita nebyla diskutovaná. Takže musím uznat, že mi toto vše uniká a děsí mě to.
S obtížemi se snažím sladit své hluboce zakořeněné přesvědčení a společenské normy s tím, co má dcera na srdci. A není to snadné. To, co jsem byla naučena, se ozývá v mé duši a naznačuje mi, že moje dítě dělá něco nevhodného, hříšného. Vyvolává ve mně otázky, které zpochybňují jakékoli pochopení a soucit. Jak může matka zvládnout odhalení, které narušuje všechny dosavadní hodnoty?
Nemám žádné pochybnosti o své lásce k ní, ale její proměna vyvolává v mé duši smíšené pocity. Cítím lásku, ale zároveň strach a vztek. Snažím se pochopit, co to pro ni znamená, ale bohužel mi to uniká. Občas mám pocit, že ztrácím dítě, které jsem vždy znala. Nejde o odmítání její osobnosti, ale spíše o výzvu pro mé dlouholeté přesvědčení a hodnoty.
Naše vztahy jsou ovlivněny
Snažím se najít rovnováhu, ale musím přiznat, že mé nepochopení vedlo k napětí mezi námi. Už spolu nekomunikujeme. Tvrdí, že jí ubližuji. Mohla jsem říci věci, které ji zranily, ale dělala jsem to jen z frustrace a strachu. Nyní mě trápí myšlenka, že jsem ji možná navždy ztratila. Necítím ji tak blízko jako dříve, cítím od ní pouze odstup a nezájem o kontakt.
Nemohu vrátit čas zpět. Moje reakce ji odvrátila. Ačkoliv to vše vyplývalo z mého strachu a touhy ochránit náš vztah, teď se cítím zoufale. Bylo to rozhodnutí zakořeněné v mých přesvědčeních, výchově a prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Mohla jsem jednat jinak?
Nevím, jak to napravit. Moje dcera se mnou nechce mluvit a odstěhovala se do jiného města. Navštívit ji považuji za zbytečné, pravděpodobně by mě nechtěla vidět. Bojím se, že jsem ji ztratila navždy.
