Sousedka do mě byla zamilovaná. Číhala na chodbě, stalkovala, dokonce mě i fyzicky obtěžovala. Je blázen

Alena vždy přicházela s úsměvem na tváři, plná energie a zjevně zamilovaná. Do mě. První náznaky byly nenápadné – drobné dárky před mým bytem, pozvání na kávu. Ale brzy se začalo něco dít. Začala číhat na chodbě, sledovat mě při procházkách, dokonce se mi jednou pokusila skočit na záda, když jsem vycházel z výtahu. Jednoho večera jsem ji objevil sedět na mé předložce, v ruce láhev vína a dvě skleničky. „Františku, připravila jsem nám romantický večer,“ oznámila s nadějí v hlase. „Aleno, tohle musí skončit,“ řekl jsem. „Nemám o vztah zájem. Prosím, nechte mě být.“ Ale místo toho, aby odešla, jen se rozesmála. „Ach, jsi tak skromný. Ale já vím, že ve skutečnosti o mě máš zájem.“

S nožem v ruce

Následující dny byly jako noční můra. Nacházel jsem u dveří různé věci – od kytic růží po spodní prádlo. A jednoho večera mě čekala v přízemí s nožem v ruce. Zřejmě byla opilá. „Co to děláte? Uklidněte se,“ zvýšil jsem hlas. Než stačila cokoli udělat, vyšel z vedlejšího bytu soused. „Co se tady děje?“ Alena se lekla, otočila se a utekla. Oddechl jsem si a poděkoval sousedovi. „Je to blázen, pronásleduje mě. Omlouvám se,“ řekl jsem. „Nemáte zač. Spíš si dejte pozor,“ varoval mě.

Je to blázen

Spěchal jsem domů. Ale když jsem otevřel dveře, čekalo mě překvapení. V mém obývacím pokoji seděla Alena, v ruce kytaru, a zpívala: „Františku, miláčku můj, vrať se mi!“ Ta ženská byla blázen. Zřejmě mi nějak v nestřeženém okamžiku vzala v předsíni náhradní klíč od bytu. Nemohl jsem uvěřit svým očím. „Aleno, tohle je šílené. Musíte odejít!“ Alena se postavila. „Ale já jsem se pro tebe změnila. Naučila jsem se hrát na kytaru, abych ti zpívala serenády.“ Je to magor, proběhlo mi hlavou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím jednat rychle. „Aleno, poslyšte. Já… jsem gay.“ Její výraz se změnil na naprosté překvapení. „Cože?“ „Ano, mám přítele. Je to dlouholetý kamarád z klubu šachistů.“
Alenin výraz se změnil od šoku k úlevě. „Ach, to mi odpovídá. Tak to jsem se mýlila. Omlouvám se, Františku.“ Odešla bez dalšího slova a já si oddechl. Samozřejmě, že nejsem gay, ale v tu chvíli to bylo jediné, co mě napadlo říct.

Odstěhovala se

Od té doby se můj život vrátil k normálu. Alena se asi za dva týdny po tom incidentu odstěhovala. Pokaždé, když slyším kytaru, nemohu si pomoci a musím se smát na celé kolo. Někdy si říkám, že jsem měl spíš zavolat policii nebo lékaře, vždyť ta ženská není normální, ale kdo ví, zda by se to ještě neobrátilo všechno proti mě. Život je plný překvapení a já jsem rád, že jsem se té bláznivé ženské zbavil.