Můj muž pořád mluví a říká samé nesmysly. Nedokázala jsem s ním být ani v jedné místnosti a opustila ho
Můj vztah s Pavlem se stal obtížným břemenem, které už neunesu. Dříve byl Pavel můj nejlepší kamarád, muž, se kterým jsem sdílela všechno. Ale teď… Teď je vše jinak.
Jeho neustálé hovory a absurdní řeči mi nedovolují spát. To začalo postupně. Pavel byl vždy trochu hovorný, ale po letech manželství se jeho řeči změnily v nekonečný proud slov, často bez logiky. „Víš, že kočky mají schopnost předvídat zemětřesení?“ zeptal se mě při snídani. „Skutečně?“ odpověděla jsem, zatímco jsem míchala kávu. „Ano, a myslím, že bychom měli začít chovat kočky. Možná deset nebo patnáct,“ pokračoval s naprosto vážným výrazem. Na začátku jsem to brala s humorem. Ale Pavlovy nápady a řeči byly stále bizarnější. „Musíme přesunout ložnici do sklepa. Tam je nejčistší vzduch,“ prohlásil jednoho večera. Jeho slova mě začala štvát. Některé dny jsem nemohla vydržet v jedné místnosti s Pavlem déle než pár minut. Jeho nekonečné hovory mi znemožňovaly soustředit se na cokoliv.
Nemohu žít tímto způsobem
Navrhla jsem mu, aby navštívil lékaře, ale odmítl. „Není třeba se bát, Martino. Já jsem v pořádku. Ty to přeháníš,“ řekl mi a pokračoval v monologu o tom, jak bychom měli začít vyrábět domácí sýr. Návštěvy rodiny a přátel se staly noční můrou. Pavel svými nesmysly přehlušoval ostatní a já jsem cítila, jak se propadám do propasti rozpaků a studu. Moje sestra mi jednou po návštěvě řekla: „Martino, s Pavlem není něco v pořádku. To není normální.“ A pak přišel den, kdy jsem to už nevydržela. „Pavle, prosím, musíš s tím něco udělat. Nemohu takto žít,“ prosila jsem ho se slzami v očích. Pavel se na mě podíval překvapeně. „Martino, já… já nevěděl, že to je tak vážné.“ Nakonec souhlasil s návštěvou lékaře.
Udělali jsme správně
Diagnóza byla šokující – manická fáze bipolární poruchy. Léčba začala, ale já jsem už cítila, že je příliš pozdě. Od lékaře jsem věděla, že tuto manickou fázi za čas vystřídají fáze depresí. Přestože jsem Pavla milovala, už jsem s ním nemohla být. Bylo to pro mě příliš bolestivé, příliš vyčerpávající. Rozhodla jsem se odejít. Když jsem sbírala věci, Pavel mě objal. „Omlouvám se, Martino. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo takhle.“
„Já taky ne, Pavle. Já taky ne,“ odpověděla jsem s pláčem. Zůstali jsme přáteli, každý z nás začal žít nový život. Mně se ulevilo, Pavel se úspěšně léčil, jezdil do lázní, docházel na psychoterapii, našel si přátele s podobnou diagnózou. Občas se vídáme a i když náš rozchod byl bolestný a dlouho jsme se z něj oba nemohli vzpamatovat, shodli jsme se, že jsme udělali správně.
