Pro manžela a syny jsem byla už jen služka. Jednoho dne jsem jim dala pěkně za vyučenou

Bylo to ráno, kdy jsem se probudila. „Prokrista, Růženo, kde jsou mé věci?“ vykřikl Petr, když zoufale hledal svůj oblíbený svetr. „Mami, co budeme mít k snídani?“ ozval se Tomáš, aniž by odtrhl oči od svého počítače. Lukáš, nejmladší, netrpělivě čekal u stolu: „Mami, pomůžeš mi s úkolem?“ Odpovídala jsem automaticky, ale v mysli mi vířily myšlenky na změnu. Už jsem měla plné zuby. Jsem vyčerpaná, tlustá, nemám čas zajít k holiči, pracuji 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Poslední dobou jsem často brečela. To ráno však nepřišla ani jedna slza. Cítila jsem se naprosto vyčerpaně a věděla jsem, že odtud musím pryč. Rozhodla jsem se odejít.

Odchod byl nevyhnutelný

„Odcházím,“ oznámila jsem, když jsem se ten den vrátila z práce. „Potřebuji čas jen pro sebe.“ „Co to kecáš, Růženo?“ zeptal se Petr, ale já už měla sbalené věci a byla připravena odejít k mé kamarádce Daně. Manžel zůstal jako opařený ve dveřích, synové seděli u počítačů a mobilů, aniž by zvedli hlavu. Nebylo to jednoduché, ale bylo to nezbytné. Dva týdny jsem byla pryč, bez hovorů, bez zpráv. Potřebovala jsem prostor a čas pro sebe. První dny byly náročné, najednou jsem nevěděla, co s volným časem. Dana mě vzala na wellness víkend, zašly jsme na kosmetiku, do kina, do bazénu, dokonce i procházka venku byla jako svátek. Po týdnu jsem se cítila lépe a po dvou týdnech už mnohem lépe, po třech týdnech jako znovuzrozená. Dokonce jsem zhubla dva kila, každodenní stres najednou zmizel.

Jiný domov, jiná já

První dny doma bez mě byly pro mou rodinu šokem. „Proč nám tohle dělá?“ stěžoval si Petr během hovoru s Danou. „Jak mám stíhat práci a péči o dům?“ Tomáš s Lukášem byli zpočátku zmatení. Kdo jim uvaří jídlo? Kdo vyžehlí jejich košile? Postupně se však začali učit. Začali společně vařit, uklízet, dokonce i prát. I když vím, že to první týden vypadalo doma, jako by nás někdo vyklidil, druhý týden jako po výbuchu. Když jsem se po třech týdnech vrátila, byl domov jiný. I já jsem byla jiná. Dům byl čistší, uklizenější a nějakým způsobem víc domácký. Petra jsem našla v kuchyni, jak pečlivě krájí zeleninu na večeři. „Růženo, jsi zpět,“ řekl překvapeně. Bál se mě obejmout, ale já mu dovolila. Tomáš s Lukášem přiběhli a objali mě. „Mami, strašně jsme tě postrádali,“ řekl Lukáš. “Postrádali jste mě nebo mojí službu, kterou jsem vám poskytovala?” Petr přistoupil blíž. „Omlouvám se, nevěděl jsem, kolik toho pro nás děláš. Teď mi to došlo.“ V tu chvíli jsem pochopila, že můj odchod byl důležitý nejen pro mě, ale i pro ně.

Konečně šťastná

Moje rodina se touto lekcí změnila. Naučili se vážit si každodenní práce, kterou jsem pro ně dělala, a začali se sami podílet na domácích povinnostech. Sedli jsme si ke stolu společně a já se usmívala. Byla jsem šťastná, že jsem se vrátila, ale ještě šťastnější z toho, jak se vše změnilo. Byla jsem opět matkou a manželkou, ale tentokrát v domě plném porozumění a vzájemné pomoci. Jen doufám, že to vydrží a já nepolevím… Uvidíme.