Půl roku jsme si psali na seznamce. Když jsem se s ním konečně potkala, byl to šok

Od začátku našeho seznámení prostřednictvím online seznamky byl inteligentní, vtipný, s humorem a neuvěřitelně empatický. Naše rozhovory byly plné smíchu, hlubokých myšlenek a sdílení osobních příběhů. Když Jan navrhl osobní setkání, byla jsem nadšená, ale zároveň nervózní. Dosud jsme si psali pouze online a vyměnili jsme si pár fotografií.

První schůzka

Den schůzky byl jako každý jiný, jen mé srdce bilo rychleji. Oblékla jsem si svou oblíbenou modrou halenku a vyrazila na místo, kde jsme se měli setkat. Byla jsem plná očekávání, jak bude Jan vypadat, jaké bude mít oči, jak se bude smát…

Stála jsem před kavárnou, když se nakonec objevil. Avšak místo vysokého, štíhlého muže, kterého jsem si představovala, stál přede mnou muž nižší postavy, s korpulentnější postavou a zjevně starší, než jak působil na fotografiích. Byla jsem zaskočena, ale rozhodla jsem se, že nebudu hodnotit podle vzhledu.
„Janko?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ano, jsem to já. Omlouvám se, jestli jsem tě zklamal. Fotografie byly trochu starší,“ řekl s nesmělým úsměvem. Sedli jsme si dovnitř a začali jsme si povídat. Bylo to divné, ale jakmile začal mluvit, znovu jsem poznala toho člověka, s nímž jsem si tak dlouho psala. Jeho osobnost, jeho smysl pro humor, vše bylo přesně tak, jak jsem znala z našeho virtuálního přátelství. Během rozhovoru jsem se snažila překonat svůj počáteční šok a soustředit se na člověka sedícího přede mnou. Postupně jsem pochopila, že Jan je opravdu někdo, s kým bych mohla sdílet svůj život, bez ohledu na jeho vzhled.

Tajemství odhaleno

Když se večer chýlil ke konci, Jan se najednou zarazil a řekl: „Rád bych ti řekl, že fotografie nebyly jediná věc, ve které jsem nebyl úplně upřímný.“ Mé srdce se zastavilo. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se a cítila mrazení na zádech. Jan se zhluboka nadechl a pokračoval: „Jmenuji se vlastně Honza. Jan byl můj bratr, který zemřel před dvěma lety. Používal jsem jeho profil a fotografie, protože jsem se bál, že jako Honza už nikdy nenajdu lásku.“ Byla jsem v šoku. Představa, že člověk, se kterým jsem sdílela tolik osobních věcí, nebyl tím, za koho se vydával, mě naplnila zároveň zklamáním i soucitem. „Myslím, že bych měla jít,“ řekla jsem tiše. Ačkoliv jsem ho vlastně litovat, cítila jsem se zrazena.

Důvěra a upřímnost

Když jsem odcházela, Honza na mě zíral s očima plnými omluvy. V tu chvíli jsem pochopila, že láska je něco víc než jen slova na obrazovce a fotografie. Je to o důvěře a upřímnosti. Domů jsem šla pomalu a přemýšlela nad tím, jak snadno můžeme být podvedeni, ale také jak snadno můžeme podvést sami sebe. V srdci jsem Honzovi přála, aby našel mír a štěstí, ale věděla jsem, že naše cesty se již znovu nepotkají.